Kdyby se, dejme tomu někdy kolem roku 1985, v socialistickém Československu provedl bleskový průzkum na téma nápisů vyvedených propisovací tužkou zvanou „Čína“ na zádech riflových džísek a nezbytných žebradlech alias nejčastějších propriet domácích „sabatů“, dozajisté by se v jeho rámci došlo k závěru, že jedním z nejhojněji užívaných titulů je i ACCEPT. Magické slovíčko, které každému z tehdejší domácí metalové obce nejspíš utkvělo v paměti ve své fonetické (tj. angličtiny prosté) podobě, odráželo v té době ten prostý fakt, že jedna z ikon světového heavy metalu prožívala právě své nejlepší časy. Než ovšem došlo i na ně, stačila kapela zaznamenat několik událostí, jež si rovněž zaslouží naši pozornost.

Mezi nimi to pak byl především vůbec vznik a pak také debutové album. Jak známo ze spousty pozdějších narážek, světlo světa ACCEPT spatřili zhruba počátkem sedmdesátých let minulého století v německém Solingenu, a mohl za to, kdo jiný, než zdejší lokální zpěvák Udo Dirkschneider (předchůdce kapely, na němž se podílel s pozdějším dvorním producentem Michaelem Wagnerem, nesl název BAND X). Zhruba v roce 1976 se sestava německých rockových rebelů, jimž se všechny dosavadní hranice „tvrdosti“ zdály až příliš svazujícími, spolu s ním stabilizovala na Wolfa Hoffmanna (kytara), Gerharda Wahla (kytara, v roce 1978 nahrazen Jörgem Fischerem), Petera Baltese (baskytara) a Franka Friedricha (bicí). Odtud už byl jen krůček do nahrávacího studia, v němž sice kapela možná způsobila jisté pozdvižení – byť prozatím nepředváděla nic, co by hard rockové poměry té doby již neznaly – nicméně žádného zásadního činu se zde nedopustila. Vysloveně těžce kovových příměsí bezejmenné debutové album obsahovalo jen skutečné špetky (nejpatrnější z nich zřejmě v „Sounds Of War“ a velmi přesvědčivé „Free Me Now“), mnohokrát se sázelo na melodicky líbivé (a téměř popové) sbory a tak zde nenajdeme prakticky žádného reprezentanta historické důležitosti, kterého by nám odkázalo až do dnešních časů (tedy snad krom angažmá basisty Baltese coby rovněž sólového zpěváka, jemuž ze všeho nejlépe jdou balady – zde „Seawinds“, pouze naznačující budoucí možnosti tohoto druhu acceptovského střídání).

To nicméně neznamená, že se na albu nenalézají skladby, které působí velmi slušně, a kterým hard rockový feeling, proceděný německou důsledností, vysloveně prospívá. „Lady You“, „Tired Of Me“, „Take Him In My Heart“ nebo již zmíněná „Free Me Now“, tam všude jsou si ACCEPT navzdory tomu, že se spíše oťukávají a zajíždějí, velmi jistí v kramflecích a na důkaz toho také přinášejí první stopy jejich později vyšlechtěné originální hry a zvuku. Pro budoucí směřování kapely však má debut spíše upozaděný vliv, a to tím spíš, že mezi jiným rovněž nenabízí to, co měl jeho následovník ze stále ještě „předmetalového“ období, album „I´m A Rebel“ – totiž jednoznačný a přesně definovaný hit.